LOXIA: Stavíme funkční a fungující stavby

Architektonická kancelář LOXIA se významně zapsala do rozvoje urbanismu nejen Prahy, ale i dalších českých měst. Stačí si prohlédnout realizované stavby, z nichž nejedna získala také prestižní ocenění. Ačkoliv každá z realizací je na pohled jiná, jedno mají společné. Jsou to stavby krásné, které fungují. A taková je i filozofie firmy, která byla založena v roce 1995. Jednou z posledních významných realizací je nová radnice v pražských Modřanech, kterou jsme podrobněji představili v posledním čísle Knaufstylu pod názvem Příběh tří kostek cukru. A tak jsme přivítali možnost popovídat si s hlavní architektkou Ing. arch. Janou Mastíkovou a hlavním inženýrem Ing. Michalem Hendrychem. Nacházíme se v sídle firmy, elegantně rekonstruovaném domě, který ztělesňuje vše, co ateliér představuje. Respekt k historii, moderní architekturu, funkčnost a cit pro detail.     

Bylo náročné najít u projektu radnice společnou cestu s klientem?
MH: Já si troufnu říci, že vždy se všechno odvíjí od zadání. U projektu modřanské radnice byly celkem přesně definované všechny požadavky na to, co má budova splňovat, jaké mají být vazby mezi odděleními a návaznosti mezi místnostmi. Z toho jsme při návrhu vycházeli. Naším cílem bylo navrhnout takovou budovu, která bude technicky respektovat způsob provozu, bude důstojně vypadat, bude provozně co nejméně náročná a ekonomicky efektivní. Naše architekty napadlo řešení v podobě tří nezávislých kostek cukru, které budou propojeny chodbami. První návrh byl prezentován v roce 2016 a podotýkám, že od současného vzhledu se v podstatě moc neliší. Což považujeme za obrovský úspěch.

To není asi úplně běžné, že je hned první studie úspěšná?
MH: Je to tak půl na půl. Každý jsme jiný a máme jiné vnímání, ale jsou případy, kdy se trefíte do černého hned na poprvé, ale jsou naopak klienti, kteří do projektu neustále zasahují a hledají naprostý ideál. Neříkám, že je jedno z toho špatně. U modřanské radnice byla architektura na nás. Zadavatel hlavně potřeboval všechna oddělení úřadu sestěhovat a soustředit na jedno místo, které bude funkční pro občany městské části. Důležité byly vnitřní vazby a ty jsme respektovali. Ještě zmíním, že zadání veřejné soutěže bylo formou Design & Build, to znamená, že hledali dodavatele, který nabídne i projekční a architektonické služby. 

Radnici jste mimochodem projektovali s pomocí technologie BIM, jak se díváte na tento způsob projektování s ohledem na budoucnost? 
MH: My se tady u nás v ateliéru považujeme za vizionáře a proto máme rádi nové technologie. O metodě BIM jsme věděli dlouho předtím, než se začala projektovat radnice. Třeba prvním projektem navrhovaným ve 3D byl náš dům, který jsme rekonstruovali v roce 2008, a ve kterém sídlíme. Technologie BIM může mít obecně řečeno několik podob. My jsme ji použili také u rezidence Perucká a u modřanské radnice. Každý ten projekt měl ale jinou formu. U naší budovy se v BIM navrhovala jen stavební část, u rezidence Perucká rovněž stavební část plus dílčí profese, u radnice to byl celek, to znamená včetně všech profesí a specializací. Tato metoda projektování velmi zjednodušuje komunikaci a koordinaci, přičemž všichni zainteresovaní mají neustále k dispozici nejaktuálnější informace. 

Když jste říkal, že si cítíte být vizionáři, jak se stavíte k využití moderních materiálů a zvlášť sádrokartonu? 
MH: Podobně jako k novým technologiím. Vítáme je. Doba jde rychle dopředu a my musíme využívat všechny novodobé možnosti co trh nabízí. Se sádrokartonovými prvky samozřejmě běžně pracujeme a vždy ctíme jednu zásadu: používat materiály s těmi nejlepšími vlastnostmi. Zmíním akustiku, mechanickou odolnost, požární odolnost atp. Velkým benefitem je, že sádrokartonová konstrukce umí výborně utlumit hluk mezi dvěma kancelářemi a přitom se pořád jedná o mobilní příčku. To je přece zajímavé a praktické. Abychom ale přesvědčili klienta, musí nám věřit, že jsme mu doporučili ten nejlepší materiál, který v tom konkrétním případě potřebuje. Když se nad tím zamyslíte, je suchá výstavba velmi rychlá a čistá práce. Sádrokarton nás také neomezuje v žádném tvaru. Dnes je takový trend, že se požadavky klientů rychle mění a sádrokarton umožnuje být z podstaty velmi flexibilní a pružný, nejen pro projektanta, ale i pro finálního uživatele. 

V poslední době se stává, že původní projekt administrativní budovy se mění na bytový dům. Máte s tím nějaké zkušenosti?
MH: Troufnu si říci, že to může být trend. Covidová doba prověřila, že řada společností nepotřebuje tak rozsáhlá sídla a tak mění svůj účel. A právě v těchto případech je sádrokarton neocenitelný. Velice snadno s ním změníte vnitřní uspořádání. Na druhou stranu udělat z administrativní budovy obytný dům je z projekčního hlediska složité. Problémy bývají hlavně s fasádou. 

Nejen Praha se již delší dobu potýká s velkým nedostatkem bytů, které jsou navíc příšerně drahé. Jak může architekt v tomto směru pomoci?
JM: Jako architekti umíme navrhovat byty velmi efektivně a nepřipustíme ani centimetr prostoru nazmar. V prvé řadě netaháme zbytečně investorovi peníze z kapsy. Vzhled budovy musí vždy odpovídat produktu, což znamená, že pokud stavíme luxusní bydlení na Břevnově, přizpůsobíme fasádu této lokalitě, ale stejnou fasádu nemůžeme automaticky použít pro ekonomické bydlení na okraji Prahy. Náš ateliér nikdy nedělá zbytečnou exhibici, ale naopak vyváženou architekturu. Když to pojmeme efektivně a smysluplně, vlastní projekty nebývají vůbec drahé, ale co opravdu prodražuje byty, jsou strašidelně dlouhé povolovací procesy. Představte si, že vložíte do pozemku peníze a zhodnotíte je až za deset, patnáct let. Mezitím se zdraží stavební materiály, lidi nejsou apod. Takových aspektů je mnohem víc. 

Proč se podle vás staví hlavně malé byty?
JM: To je dáno kupní sílou. Cena zůstává, ale velikost se zmenšuje. Mladí lidé dnes využívají byty jen na přespání a chtějí žít venku, čímž se přibližujeme západnímu modelu. Když porovnáte český byt s jakýmkoliv v Británii, Švédsku nebo Španělsku, jsou podstatně menší. My vnímáme byt jako velký luxusní prostor. Oni ne. 
    
V historických centrech měst je stále spousta domů ve špatném stavu, některé se bourají, jiné rekonstruují. Jak se k této problematice stavíte?
JM: Já si myslím, že tohle je třeba posuzovat projekt od projektu. My jsme například zrekonstruovali rozsáhlý areál bývalého Panského statku vedle Trojského zámku, , u kterého jsme museli vyhodnotit spoustu aspektů. Pokud stavba vykazuje poruchy, ale máte potřebu a touhu ji za každou cenu zachránit, musíte jít po těch nejmodernějších řešeních. Takže jdete i cestou lehkých konstrukcí, které původní stavbu nezatíží. Kdysi to ale nebylo možné, protože neexistovaly materiály, které dnes můžete využít. Ale abych se vrátila k předmětu otázky, zachraňovat barokní statek vedle trojského zámku má smysl. Praha je krásná, ale na druhou stranu nevím, jestli má smysl ji jen konzervovat. Nejsme proti bourání a rádi rekonstruujeme, ale podle mého názoru se v Praze chrání staré budovy až příliš. Moderní stavby, které se postaví v Londýně nebo v Paříži, celkovému dojmu z města neuškodí, ale v Praze se nám prostě zatím nedaří. 

Po vzniku První republiky byl architekt velmi váženou osobou a stavěla se krásná architektura. Co myslíte, vrátí se někdy takové časy? 
JM: My jako Češi jsme národ kutilů a to se projevuje i v bydlení. Proč by se lidé radili s architektem, když si hromadu věcí zvládnou vytvořit sami? Ale to jsou jednotlivci. Profesionální firmy se chovají jinak, vnímají velice dobře, že když pracujete s nějakým kapitálem a myslíte to opravdu vážně, je dobré si najmout odborníka, který ví co dělá a ušetří vás spousty problémů.  

To se týká spíše privátních investorů, ale co veřejné zakázky?
JM: Jsou kompetentní samosprávy, které si uvědomují, že je potřeba budovat, a to hlavně kvalitně, a chtějí si vybrat solidního partnera, se kterým projekt dotáhnou do konce. Nebojí se rozhodnout, někoho konkrétního formou výběrových řízení oslovit a projekt tlačit. Pak jsou samosprávy, které se potácejí ve zvláštním režimu obrovské transparentnosti a veřejné participace.  Všechno rádi diskutují, prověřují v mnoha variantách a soutěžích, neumí se rozhodnout a mnohdy se příprava protáhne na mnoho let či desetiletí. Oslovit vybrané partnery, u kterých víme, že umí něco vymyslet, naprojektovat a postavit a ke všemu to bude fungovat ekonomicky, to mě osobně přijde smysluplnější, než velké veřejné soutěže, kde vyhraje nejhezčí obrázek nebo nejodvážnější koncept, který buď nepůjde v rámci daných možností postavit, anebo to bude obrovsky drahé. Hezkou obálku umí navrhnout každý, ale správný architekt by se měl dívat i na to, aby se z veřejných peněz neutrácelo za zbytečnosti. Uvedu příklad – obrovská zelená střecha na veřejné budově je podle mne nesmysl. Protože víme, kolik to stojí a kolik stojí údržba a je efektivnější vynaložit veřejné peníze jinde. Správný architekt prostě musí přemýšlet nad tím, jak se objekt bude provozovat a co to bude stát. Dobrý projekt je průsečíkem designu a funkčnosti. 

Studovala jste mimo jiné architekturu ve Španělsku. Je pro vás Španělsko inspirací? A v čem?
JM: Španělsko je jiná země. Žijí tam lidé, kteří si umí užívat život každý den. Když jste ve španělském městě, tak vnímáte, že je hodně kompaktní, hodně zastavěné, ale také má velmi dobře vyřešené veřejné prostory. Nepotřebují mít neustále všechno naleštěné, uklizené. Jednoduše, když se něco opotřebuje, tak se to opraví nebo postaví nové. A užívá se dál. Pro mne osobně je Španělsko inspirativní zejména v pojetí veřejného prostoru, který je víc spontánní, než jsme u nás zvyklí. Oni mají byty malé, ale nevadí jim to, protože jsou zvyklí trávit čas venku, a to mi přijde super.  

Na jakých zajímavých projektech nyní pracujete? 
JM: Je toho strašná spousta, a ta se dělí na několik druhů staveb. Momentálně máme na stole projekty od skladovací haly přes veřejné budovy až po bytové domy. Například dokončujeme volnočasový areál pod Nuselským mostem na Folimance. Začali jsme stavět mateřskou školu na Praze 12 a připravujeme polyfunkční dům na Černém mostě, kde bude zcela určitě spousta sádrokartonu.

Děkujeme za rozhovor